V praxi často slýchám „mám nízké sebevědomí, jak ho mám zvýšit” nebo „moje nízké sebevědomí má hrozné důsledky – nikdo mě nerespektuje, nebere vážně, co s tím?”
Asi čekáte, že určitě nepřijdu s žádnou dobrou radou nebo top 10 návodem, jak si zvýšit sebevědomí. Terapeuti rady nedávají, to víme, že jo? Že jo? 🙂
Klíčové v terapii je, že udělám prostor a cestu tak, aby na to lidé přišli sami, protože pokaždé je ten proces specifický.
Moje první otázka tedy zní: co je pro vás sebevědomí?
Jasně, odbornou definici známe. Například podle slovníku Americké psychologické asociace: „Sebevědomí: důvěra ve vlastní schopnosti, možnosti a úsudek. Protože je obvykle vnímáno jako pozitivní postoj, je posílení sebedůvěry často zprostředkovaným nebo konečným cílem psychoterapie. Přesvědčení, že člověk je schopen úspěšně splnit požadavky nějakého úkolu.”
Ale co je pro vás? Tady už se často úplně rozcházíme s teorií. Pro někoho je to „umět se za sebe postavit, umět se ozvat“. Pro jiného „vědět, co chci a jít si za tím“, pro další „být sám sebou, dovolit si být klidně i trapná a nehejtovat se za to“. Dál třeba „necítít se za všechno tak provinile“…. Takhle bych mohla pokračovat klidně ještě dlouho.
Co ale všechny tyhle věty spojuje, a zároveň je to regulérně nejčastější téma v psychoterapii jsou HRANICE. Jak v rámci toho, jak se lidé chovají sami k sobě, tak v rámci toho, co dovolíme ostatním. Jestli tedy cítíte, že potřebujete zvednout sebevědomí, začněte u hranic.
Pomoci vám mohou tyto otázky:
Kdy si necháte hranice překročit? A proč?
Jak často říkáte NE a na co?
Kdy jdete přes hranice, protože tohle bych přece „určitě měla ještě udělat“?
Jak dlouho si je nechávate překračovat a od koho? Šéfa? Kamarádů, pro které jste vždy k dsipozici za každou cenu? Partnera/partnerky, aby byl doma klid?
Pracujete i o víkendu a na dovolených, protože to přece jinak nejde?
A co vy sami? Jedete podle plánu, protože ten den přece musí být takhle?
Nebo respektujete, když jste unavení a odpočíváte?
Nebo vždycky čekáte až vás zastaví tělo a onemocníte, protože jenom v tom případě si můžete odpočinout?
Základem zdravého sebevědomí jsou zdravé hranice. Tady už zkusím být konkrétnější a navrhnu pár možností, kudy se v uvažování o hranicích vydat:
1) Uvědomte si sebe (myšlenky + tělo + emoce) – cítit se je klíč k tomu, abychom zjistili, jak nám je. Tělo je často první ukazatel toho, že překračujeme hranice (stažený žaludek, sevřená čelist, zatlé zuby, tlak v zádech, …)
2) Budujte hranice (i když to může znamenat konflikt) – o hranice se vedly války; když se začneme ohraničovat, může to vyvolávat nevoli z druhé strany. A je to přirozené. Od lidí, kteří byli zvyklí, že se můžeme roztrhat. I od nás samotných. Protože jsme přece zvyklí nějak fungovat a teď bychom to měli dělat pomaleji? Nebo dokonce něco nedělat? Stavět hranice je dovednost, se kterou může dost pomoci psychoterapie, ta skupinová obzvlášť. V bezpečném prostředí můžete cvičit, jak si hranice dělat. Jak na nějaký proces nenaskočit, jak druhému říct, že se vás něco dotklo tak, aby to bylo ok pro obě strany. A mnoho dalšího.
3) Respektujte svoje tempo – buďte k sobě laskaví – když začnete dělat to, co potřebujete a respektovat svoje hranice, je to příjemné. Máte víc času na sebe. Děláte to, co vás baví a dává smysl. Ale všechno nikdy nejde hned, ideálně a rychle. Můžeme moc dobře vědět, že pro nás určité situace nebo určití lidé nejsou ok, ale je moc těžké to udělat jinak. A to je v pořádku. Nemusíte všechno měnit hned. Nejdůležitější je si uvědomit, o čem váš proces je. I to je součást zdravého sebevědomí – být k sobě pravdiví a vědět, na čem jsme.Na závěr bych ráda nabídla možnost k zamyšlení: když se bavíme o důležitosti hranic, co vás při čtení napadlo? Kde byste si hranici potřebovali nastavit úplně nejvíc? A co vás stopuje to udělat? I „pouhé” uvědomění totiž někdy nabízí velkou úlevu. Že vím, co se se mnou děje a na čem se sebou i s druhými jsem.
Psychoterapie často pomáhá právě s těmito bloky a stopkami. Víme, že nám něco ubližuje, uvědomujeme si to, ale nejsme schopní to udělat jinak. Psychoterapeutická práce může pomoci rozklíčovat, jak to, že to nejde.
